Karel Skopový toho zažil v golfu spoustu. Jako hráč, a především jako trenér. Vydalo by to na hodně rozsáhlou knihu. A nejspíš i hodně zajímavou. Své názory prezentuje přímo, žádné kličky ani zákulisní šarády. Kritiku, když je na místě, nijak neskrývá. Možná i proto si hned tak s každým nepadne do náruče. Sám se neustále snaží tlačit český golf dopředu a má velký respekt ke všem, kteří se snaží o totéž. I dnes se pořád naplno snaží předávat dál vše, co o golfu ví, jako trenér dětí a mládeže. Ve své zpovědi odhaluje mnohé o svých pohledech a názorech na dění na české golfové scéně.

Kdy a jak jsem se dostal ke golfu?

Seznámil jsem se s golfem přes tatínka, který vedl v Karlových Varech restauraci. Pod sebou měla i bufet na golfovém hřišti. Bylo mi deset let, jezdil jsem tam s ním, ale nehrál jsem. Jen jsem se koukal, jak hrají druzí. Jako u většiny kluků byly mými prioritami fotbal a hokej. Obojí jsem hrál v juniorském věku celkem dobře. O golfu bych, nebýt mých návštěv na hřišti, vůbec nevěděl. A to přitom bylo karlovarské hřiště už tehdy vyhlášené. Golfu jsem se opravdu začal věnovat až v 27 letech. To už jsem měl za sebou vážnější úraz kolene z fotbalu a na závodní hokej to nebylo. A musím říct, že golf mě dostal. Žádný písknutý faul, který nebyl. Co si uhraješ, to máš.

Proč jsem o golfu zůstal a čím mně učaroval?

Začal bych mottem: Golf se nenaučí každý, ale jen ten, kdo chce. Jsem hodně hravý typ a golf je stálá výzva. Ze začátku to bylo o tom, jestli míček trefím, později, jak ho trefím, a ještě později, kolikrát za sebou ho trefím stejně. Začal jsem v červenci a na konci sezony jsem zahrál Vary za 95 ran. To byla ta motivace. Trénovalo se na jamkách 2, 3, 7 a 12. Žádný driving ještě nebyl. Ten jsme postavili s naší rodinou a s pomocí několika kamarádů v roce 1993 na místě, kde je dosud. Jakmile jsem měl volno, byl jsem na golfu a trénoval. Slunce, liják, pořád. Tisíce odehraných míčů. Stále jsem hledal, jak budu hůl držet. Hokej jsem hrál nalevo, golf napravo. Golfem jsem byl posedlý. Neměl jsem tehdy auto, tak jsem na golf jezdil osmičkou autobusem. Klidně i třikrát za den. Ráno sám, po obědě zpátky pro syna Káju do školky, s Kájou zase nahoru na hřiště, kolem čtvrté s Kájou dolů a na otočku ještě jednou na hřiště. Doma jsem trénoval držení a nápřah s vařečkou. Prostě z golfu jsem byl úplně mimo. A vlastně to platí stále.

Jak se vyvíjela moje golfová kariéra?

Během tří let jsem měl hendikep 4. Tenkrát se muselo tohle číslo nebo nižší několikrát uhrát. Ne jako nyní, kdy máte hendikep +1 a ještě jste nezahráli par hřiště. Nehrál se stableford, prostě, co jste si uhráli, to jste měli. Asi po dvou letech jsem se dostal do B týmu pro druhou ligu. Později jsem se posunul až do prvního týmu. Šel jsem rychle nahoru a myslel jsem ještě trochu výš.

Jaké jsem měl hráčské ambice?

Nějaké ambice jsem samozřejmě měl. Mám zlato jako mistr ligy v týmech za Start Karlovy Vary a třetí místo v singlech z tehdejšího mistrovství Jugoslávie. Při každé možnosti jsem sledoval naše nejlepší hráče. Jednou ve Varech jsem sledoval flight bratří Kunštů, Jirky a Honzy, společně s Pavlem Fulínem. Naše největší esa. Na patnácté jamce se hra nějak zasekla a kluci se se mnou dali do řeči. A z toho rozhovoru vyplynulo, že už asi špičku nedostihnu, protože jsem začal trochu pozdě. Přemýšlel jsem o tom celý rok a snažil se jim dokázat, že nemají pravdu. Bohužel měli.

Jak jsem se dostal k výuce golfu?

Začátek byl takový zvláštní. Nebyl v tom úmysl, ale nutnost. Začalo to s mým starším synem Kájou. Zkoušel fotbal, chodil jsem na jeho tréninky a bylo to pořád dokola. Běhy, nákopy, třicet kluků na dva týmy a jeden míč. Prostě o ničem. Zkoušel hrát i ping pong, až přišlo rozhodnutí: Budeš se mnou chodit trénovat golf. Už tam se mnou chodil dřív, ale hrál si jen u klubovny. Teď začal zkoušet i odpaly. Tím to začalo. Nevěděl jsem tehdy nic o pravácích a levácích, protože byly jen jedny hole. Napravo. Kája je přitom levák. Bylo mu tehdy 9 let a neměl to se mnou jednoduché. Byl jsem asi až moc tvrdý. U druhého syna, Péti, to už bylo jiné. Teď už vím, jak bych měl postupovat, ale tehdy všechny bouře mezi námi utišovala manželka.

Jak jsem se stal opravdu trenérem?

Káju trénink po půl roce přestával bavit, protože tam byl z dětí sám. Došlo mi, že k tomu, aby mohl růst, potřebuje konkurenci a kamarády do tréninků. Dali jsme dohromady s Jardou Dietlů pár kluků a začal jsem je učit na společných trénincích. Přelouskal jsem kdejaké metodické dopisy, koukal na televizi, ale v podstatě jsem byl vlastně takový samouk. Ale kupodivu se začalo dařit. Po celé republice se rozjížděla práce s mládeží. Ostrava, Praha, Poděbrady, Motol, Mariánky. Vary měly tehdy trochu náskok. Psaly se devadesátky. To už jsem měl za sebou i spoluzaložení české PGA, tři roky jako trenér v Německu a mnohem víc posbíraných informací. Vypracoval jsem systém, který se líbil tehdejšímu prezidentovi ČGF Hanuši Goldscheiderovi. Zkrátím to... V roce 2003 byl můj projekt Juniorský golf – Tréninková centra mládeže přijat jako oficiální metodický materiál. A slouží dodnes. Později, v roce 2012, jsem vypracoval projekt Golf do škol, který jsem dva roky i vedl. Dnes projekt spravuje ČGF pod názvem Se školou na golf.

Kdy a proč jsem se začal specializovat na výuku mládeže?

Ta „specializace" přišla tak nějak samo sebou. Po úspěšném startu začalo přicházet stále víc dětí, a tak jsem u toho zůstal. U dětí jsem se naučil vnímat, co a jak které informace způsobí. Děti jsou neposkvrněné všemožnými radami, jak to mají hrát, takže začínají úplně od nuly. A to je přesně ono. Když se jim podá správná rada na začátku, může dál dobře pokračovat, protože se nemusí nic napravovat. Mozek nás naučil jíst, pít, chodit a další činnosti, až se z toho staly automatismy. Jen to chce stále dávat stejnou informaci. Člověk potřebuje asi 1 600 opakování, aby se mu pohyb dostal do podvědomí a vznikla jakási pohybová paměť. A průběžné s fyzickým růstem a mentálním rozvojem se hra vylepšuje. Potom je možné přidávat další informace v různých golfových disciplínách. Velké nebezpečí tkví v rodičích. Jsou velmi netrpěliví. Dítě nezná fyziku a oni by chtěli, aby už sestrojilo raketový motor. To se roky sledování potvrdilo. Postupně jsme měli postavený hrubý výukový systém. Říkám měli, protože hodně informací jsem dostal od Káji, který jezdil po profesionálních turnajích a vždy přivezl nějaké nové informace a postřehy. Teď už jen hledáme „zkratky", aby se vše zjednodušilo. A pomůcky a drily k tomu. Můžu s klidem říct, že máme výsledky. Našli jsme svou vlastní cestu, která funguje.

Jak vnímám současný systém výuky a jak se za roky změnil?

V jedné písničce se zpívá „časy se mění...". Ano, mění se i výuka. Má to přirozený vývoj, jak se golfem zabývá stále víc lidí. Fyzici, mentální koučové, fitness trenéři, fyzioterapeuti. K tomu připočtěme radarové a senzorové pomůcky, nové materiály, technologie. Dnešní výuka je více sjednocená, zaměřená na racionalitu, fyzickou kondici, převádění informací z radarových či jiných pomůcek do pocitů. Možnost získávat potřebné informace je daleko snadnější a rychlejší. Ano, to vše se mění. Co ale stále zůstává, je hráč, který golf hraje. On musí vše zapracovat do svého pohybu, do své hry. To, jak je schopen přenést veškeré informace, se pozná až na hřišti. Tam vstupují do hry další faktory, délka a přesnost úderů. Už nejde jen o dlouhou a krátkou hru, o patování. Tam už jsou ve hře všechny faktory počínaje kondicí přes mentální sílu, práce s emocemi až po precizování všech detailů a vědomostí.

Co ve výuce mládeže stále postrádám?

Nemohu říct, že bych něco zásadního postrádal u českých trenérů. Je pravda, že někteří mají méně, jiní více zkušeností. Co je ale důležité a na prvním místě, aby měly děti z golfu radost, radost a zase radost. Aby ze sportu neutíkaly. Proto je důležité vytvořit takové podmínky, aby mladí tenhle sport milovali. Potom se můžeme bavit o odborných informacích. Naši hráči mají dobré švihy, jsou dlouzí a celkem i přesní, ale to vše hlavně na drivingu. Takže pokud něco postrádám, tak je to kvalitní vzdělávací herní systém. A to už od nejmenších formou soutěží v dovednostech různých disciplín a pouze jeden pokus tak jako na hřišti, aby z nich pomáhal vychovávat odolné a tím vlastně i vítězné typy.

Co mě motivovalo k tomu, abych se podílel na vzniku turnajové série pro profesionály?

On to nebyl jen začátek, ale bylo to nakonec dlouhých deset let. Prostě jsme měli v PGAC do té doby vždy jen turnaje pořádané nějakou společností, například Eurotelem. Když ta společnost s turnaji skončila, nebylo nic. Na výboru jsem jednou přišel s názorem, že bychom měli mít svou regulérní Czech PGA Tour s promotéry jednotlivých turnajů. Podobně jako to mají jiné zahraniční PGA. Pak následovala slova tehdejšího prezidenta Petra Nitry: Ty sis to vymyslel, tak se do toho dej.

Jak fungovala Czech PGA Tour?

První dva roky nebyly žádná sláva, ale pak se to rozběhlo a musím říct, že dobře. Povedlo se mi dát dohromady skvělý tým lidí. Sice jsem přišel jako trenér o velkou část své klientely, protože jsem většinu svého času věnoval tour a marketingu, ale s tím týmem bych do toho šel klidně znovu. Jon, Kubelík, Važanská, Nikodým, Rozvald, Kaskáda s Grand Finále, to byla panečku sestava. Měli jsme i dvanáct turnajů v roce a prize money byly minimálně 400 000 korun a Grand Finále za milion. Celá Czech PGA Tour generovala i částky po čtyři hráče a dvě hráčky na evropskou Q-School nebo na dětské prázdninové kempy na Kaskádě. Nebylo to jednoduché, ale šlo to. Byli jsme první, kdo dostal český golf do televize. Ne nějaké magazíny, ale přenosy turnajů. Začali jsme na Nova Sport a skončili na pěti televizních stanicích. Výhrou byla smlouva s Prazdrojem. Ten běžně uzavíral na sponzoring roční dohody, mně se podařilo uzavřít smlouvu na tři roky s opcí. No a když přišel pan Dědek s Challenge Tour a European Tour, byli jsme už dost silní, že jsme uvažovali o licenci pro Satelite Tour, kterou vlastnili Němci, ale neplnili podmínky. Když se dozvěděli o našem zájmu, najednou podmínky rychle splnili a my jsme ztratili šanci.

Jak jsem spokojen se současným stavem systému turnajů české PGA a co bych případně změnil?

Pojal bych celý turnajový systém jako český golf, ne odděleně amatérský, nebo profesionální. Nehledě na to, že se oba statusy od roku 2022 zase o něco víc sblížily. Je otázkou času, než do vedení ČGF přijdou lidé, kteří nebudou chtít jen nějakou funkci, nebudou mít patent pouze na svou pravdu, ale budou chtít golf opravdu posunout mezi top sporty a budou brát v potaz i názory jiných. Tohle je můj osobní pohled... Ve světě se v budoucnu vytvoří jedna velká světová tour, protože vše je jen o penězích. A to jak v mužském, tak i ženském golfu. Pod ní budou další úrovně. Něco jako v tenisu. Od toho se bude vše odvíjet. No a my bychom měli nabízet turnaje jednokolové s amatéry jako zábavu ve formátu Pro-Am, jak to dělá parta kolem Honzy Juhaniaka a Jirky Moučky nebo jiní soukromí promotéři. Potom turnaje s vyšší herní kvalitou jako například Czech Golf Tour. Pro muže i ženy. I tříkolové, které by se mohly spojit i s některou satelitní tour, například Pro Golf Tour nebo LET Access. Může to být i příprava na jakousi Středovýchodní Tour. Věřím tomu, že to přijde. Golf se bude buď rozvíjet, nebo stagnovat a oslabovat. Na rozvoj je třeba být připraven, pro stagnaci nemusíte dělat zhola nic.

Kam bych do tohoto systému zařadil mládež?

Mládežnické soutěže bych postavil ještě před tento systém profesionálních či poloprofesionálních turnajů. Těm bych věnoval nejvíc prostoru. Musíte si položit otázku, chcete rozvoj sportu? Pak se musíte v první řadě postarat o mládežnickou základnu a připravit jim soutěže tak, aby golf milovali. A za druhé... Jsou to budoucí fíčkoví hráči se svými dětmi. Prostě děti musí mít před sebou stále nějakou výzvu. Proč hrají hry na mobilech, iPadech a dalších? Hrají hry, kde mohou postoupit o další level. Proto bych hlavně regionální soutěže udělal i jako týmové, nejen individuální. K tomu bych přidal i nějaké bonusy u jednotlivých mládežnických tour, třeba divoké karty na vyšší turnaje.

Co je náplní akademie Skopový, kterou se svými syny provozujeme v pražských Hodkovičkách?

Musím říct, že jsme spolu od začátku v Hodkovičkách nejen my tři, ale také je s námi Ondra Lébl, takže základ akademie tvoříme čtyři. Působíme ale také na Slovensku ve Skalici, kde je Tomáš Beck, já pracuji ve Varech, ale hlavní sídlo jsou Hodkovičky. Všichni sdílíme stejný názor, že když něco děláme, tak pořádně. A máme stejný, nebo hodně podobný pohled na věc. K tomu bych použil slova, která máme v naší DNA. Základní filozofií Golfové akademie Skopový je nabídnout golfistům komplexní výuku zahrnující veškeré fyzické i mentální aspekty golfu. Nás výukový systém je postavený dle metodiky PGA a průběžně upravován tak, jak to cítíme a vnímáme nové trendy. Stejně se chovají i jiní trenéři, kteří jdou svojí cestou.

Jak hodnotím své syny jako golfové trenéry?

Tohle je otázka na tělo a odpověď není snadná. Když řeknu, že výborně, tak mě lidi sežerou, že je protežuji. Když řeknu, že normálně, tak to nebude pravda. Pokusím se to vysvětlit... V rámci akademie jsem si udělal jakési „kontrolní návštěvy" všech našich trenérů při výuce. Nejen s běžným zákazníkem, ale i v TCM při všech činnostech – výuce techniky, krátké hry, při samotné hře či course managementu a strategie. Bylo to pro mě hodně poučné. Natolik, že jsem si uvědomil, že bych se měl i já stále ještě vzdělávat. To, že oba hráli pravidelně i vyšší tour, jim dalo znalosti a zkušenosti k různým tipům ran. Každá soutěžní rána není odehrána pouze fyzicky, ale hlavně mentálně pod vlivem různých emocí. Dobrou a správnou radu může dát jen kouč, který takové rány sám odehrál jako hráč. Takže, pokud bych měl vytvořit pořadí trenérů – a jedním dechem říkám, že každá pozice je velice důležitá – tak je to trenér motivátor, trenér asistent, trenér techniky a následně kouč hry, který ale musí projít všemi kategoriemi. Oni jsou ti koučové a já trenér techniky.

Vytváří ČGF dostatečné podmínky pro růst domácí špičky?

Na to není jednoduchá odpověď. Něco jsem už popsal v názoru na domácí soutěže. Přechod na vrcholový profesionální golf ale potřebuje vyšší turnajovou hráčskou kvalitu a tím i konkurenci, která by naše hráče nutila na sobě tvrdě pracovat a zároveň je i mentálně posilovala. Takových naše špička nemá dost. Na evropské tour ani na Challenge Tour nemáme dostatek kvalitních hráčů. Problém je asi i v tom, že místo aby šli hrát nižší satelitní tour a snažili se projít touhle cestou, čekají na divoké karty od Relmostu. A organizačně? Nemáme žádnou podpůrnou organizaci, která by poskytovala základní podporu nadějným hráčům.

Jak vnímám to, že je hlavním koučem cizinec, a ne některý z českých profesionálů?

Ani na to není jednoduchá odpověď. Zkusím sám sobě položit pár otázek a hned si na ně i odpovědět. Proč bychom měli angažovat zahraničního kouče? Z důvodu výuky techniky jednotlivých hráčů nebo pro výuku vlastních trenérů nebo je to kouč pro herní situace ve výkonnostním golfu? Pro výuku hráčů to není, protože čeští hráči mají výborný švih, mají hendikep +4 a lepší. Takže kvůli švihu to není. Takže pro výchovu vlastních trenérů? Vzdělávací systém PGAC je na nejvyšší možné evropské úrovni. Plus výsledky českých trenérů s hráči mi jasně říkají, že ani to není ten důvod. Tedy potřebujeme kouče pro výkonnostní golf? O tom bych mohl přemýšlet, ale stejně bych došel k závěru, že si dokážu poradit z vlastních zdrojů, tedy s domácími trenéry. Po letech zkušeností se zahraničními trenéry, které jsem posbíral, mi vychází nejvíc přínosné angažmá Staffana Johanssona, který přinesl důraz pěti procent na golf, důraz na kondici a větší komunikaci s osobními trenéry. Výchovu hráče ale nechal na osobních trenérech. To je správná cesta, za ní palec nahoru.

Co může udělat PGAC, aby se to změnilo?

Nic, protože o národních koučích rozhoduje vedení ČGF, a to jsou amatérští funkcionáři bez znalostí celkové problematiky. Není to nic pejorativního. Prostě nejsou v této záležitosti dost fundovaní, a tudíž nevědí, na co se ptát či co hledat, co požadovat.

Kde vidím „zakopaného psa"?

Začnu tím, že o tom, jaký je golf sport a jaké jsou možnosti, se veřejnost dozví teprve, když ho začne hrát. Že je bezkontaktní, hraje se v přírodě, je pro celou rodinu, pro každý věk, že má víc pozitivní dopad na zdraví než tracking a podle výzkumu prodlužuje život i o pět let. Že nejvíc sportovních stipendií na americké univerzity z Česka získává každoročně golf. Chybou je, že se tohle negolfová veřejnost nedozví. To vidím jako velice špatnou práci ČGF v marketingové oblasti. Vidím to i v tom, že nespolupracujeme v týmu ČGF plus PGAC plus provozovatelé hřišť. A že nemáme vypracovaný kvalitní soutěžní systém, který by provokoval hráče na sobě víc pracovat, protože po jedné zkažené ráně, po jednom zkaženém kole by turnaj pro ně neměl končit. Pořád se musí koncentrovat, protože potřebují sbírat body pro další postup. Do žebříčku, pro tým, pro zisk divoké karty na lepší turnaj, pro získání hráčské licence na vyšší tour... Děti chtějí soutěžit, sbírat body a dosahovat vyšších levelů. K tomu samozřejmě početnější základnu u mládeže a nějaké peníze navíc.

Jaký dávám význam mentální stránce hry a jak ji u svých žáků rozvíjím?

Všeobecně se říká, že golf se odehrává na cca šestnácti centimetrech mezi ušima, tedy v hlavě. Je to asi 80 procent. Tudíž odpověď na význam zní: Obrovský. V naší akademii děláme pravidelná setkání s mentálním koučem. Už jsem to zmínil dřív, místo tří fitness trenérů stačí jeden národní, který by koordinoval cvičení s osobními fitness kouči, ale zcela určitě bychom měli mít pro skupiny hráčů mezi 15 až 18 lety a s plusovým hendikepem mentálního kouče pro náš vrcholový golf.

Jak hodnotím naše nejlepší profesionály?

Vzhledem k tomu, že nemáme až na Jiřího Zusku a Filipa Mrůzka žádného hráče, který by se dostal do nejvyšších pater díky systému centrální podpory, musím říct, že se držíme velice dobře. U hráček je to lepší. Kousková, Melichová, Napoleaová, Melecká a další ukazují, že se ženský golf pohybuje dopředu rychleji než dřív. Problém, proč to není ještě lepší, vidím v tom, že nemáme širší základnu, tvrdý herní systém a větší podporu hráčů. Prostě je nás na úspěchy málo.

Kdy podle mě vyhraje český hráč nebo hráčka turnaje kategorie major?

(smích) To je taková klasická novinářská otázka... Major se nevyhrává se štěstím, ale zkušenostmi a umem. Takže nejprve se hráč musí etablovat na vrcholné tour, vyhrát nějaké turnaje a pak můžeme s nadějemi očekávat, kdy to přijde. Prozatím ale máme dvě mužská vítězství na Challenge Tour, tři ženská na LET. Vítězství vás nemůže potkat nebo potkávat. Čím jste výš, tím víc musíte usilovat o výhru na turnaji. Žádné vítězství se nedá ubránit, to si musíte vybojovat. Je to o dřině, oddanosti a lásce ke sportu, v tomto případě ke golfu. Pak můžete oprávněně očekávat i nějaký úspěch.

Za golfové vyznání a zpověď děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Karla Skopového
Převzato z časopisu GOLF 5-6/2024