Kdysi v počátcích mého golfu jsem hrál všech 27 jamek podtatranské krásky Black Stork, ale po příjezdu v letošním létě jsem zjistil, že hřiště je pro mne zcela neznámé – z té mnohosti sedmadvaceti jamek jsem si zapamatoval jen jednu jedinou. O to líp – objevování nových hřišť je prima.

Příjezd, parkoviště a samotný hotel International působí důstojně, téměř se chce říct velkoryse, hotel je o hodně větší než budovy, které na golfu potkáte jinde. Ideální ubytování – všude to máte jen pár kroků.
Bez váhání se vrhněme do hry. Black Stork má tři devítky, v podstatě rovnocenné, pojmenované po slavných hráčích minulosti – Taylor, Braid a Vardon, ale na startu jednotlivých devítek je vždy velký transparent s písmenem A, B nebo C. To se o hodně líp pamatuje. Obvyklé pořadí devítek, zvlášť při turnajích, je A a B. C je sice uchystaná pro začínající hráče, jsou na ní delší rozestupy mezi jednotlivými tee timy, ale pro běžného golfistu je stejně zábavná jako ty dvě předchozí, je na ní řada velice zajímavých situací.

Hřiště bylo teď v létě pěkně vybarvené, plochy fervejí zelené a občas zahnědlé, okolí víc dohněda. Další barvy přidává rákosí, voda, bunkery, solitární stromy, lesíky a místy vzrostlý původní les, obklopující hřiště. V pozadí, ale nepřehlédnutelné, jsou Tatry s několika dominantními vrcholy – jednou se ve slunci ve žlabech leskne letní sníh, jindy se nad nimi drží mraky a hory chytí ocelově šedou či modrou barvu, detaily zmizí. Trvale parádní pohled.
Áčko začíná naprosto mírumilovnou jedničkou, přímou a bez překážek. Na dvojce je těžší odpal, prostor se rozšiřuje až dál od týčka, trojka ještě bez starostí, ale čtvrtá jamka udeří – třípar přes rákosí a vodu, dost dlouhá a green je hned za vodou. Dá se obejít zleva a přihrát zblízka, tam je prostor, ale je to každopádně nejtěžší jamka áčka.

Ovšem šestka si se čtverkou nic nezadá, aspoň pro mě, jeden z nejpozoruhodnějších tříparů co znám. Odpal uličkou mezi vysokými stromy, cestou k hodně vyvýšenému greenu příčná voda, vlevo rákosí – přesnost, délka... Pak dvě jamky, na kterých si užijete – obě velice krásné a zajímavé. Sedmička zabíhá do původního lesa, green na vás svítí z dálky, ale musí se hrát obloukem kolem lesa, na planině je několik ostrůvků rákosí.

Osmou považují nza těžkou, já za zajímavou. Rána mírně dolů podél lesa, dole zatáčka o víc než 90 stupňů doprava a na green je to ještě stovka nebo víc. Devátá jamka je zvláštní pětipar, několik různých částí, napřed po zvlněné planině, zatáčka doprava do pořádného zúžení, pak přes vodu na green.

I na béčku si užijete – sem si ráno podle svých slov nejčastěji chodívá zahrát Ing. Sylvia Hrušková, generální ředitelka resortu. Úplné ticho, sem tam srnka nebo zajíc – líčila mi to velice přesvědčivě.
Béčko začíná dlouhým pětiparem, nejdelší jamka resortu, dostáváme se na planinu, kde je většina jamek. 11 lehký třípar, pak krásná dlouhá jamka, mírně stoupající ke greenu u lesa. Typické pro celou tuto planinu jsou rozlehlé freveje s proláklinami, kolem deseti metrů širokými a cca půl metru hlubokými, plynule zanořenými do terénu ferveje. Tím hra získává na dobrodružnosti, nehraje se ze stále stejné „placky".

Všude kolem nádherná příroda, kolem fervejí vysoká tráva, rákosí, rybníček, zajíc nebo dva – jak dlouho už jsem neviděl zajíce?, zase třípar přes rákosí, kolem 16. jamky zleva les. Krásná je sedmnáctka – za tu by se nemuselo stydět žádné hřiště světa: první ráně zprava překážejí vysoké stromy, pak fakt hodně boulovitá krajina až ke greenu, ani ten nenechali úplně rovný...

Víte co je to tricky? Tak nám připadaly první jamky céčka. Na dvojce dogleg do lesa, před greenem široký potok – říkali jsme si, že tady se zmínění začátečníci celkem pocvičí. Na další jamce veliké bunkery chrání green, čtverka je třípar na ostrov... koncentrace všeho, co takového začínajícího hráče může v golfovém životě potkat. Výborná názorná škola.

Kolem fervejí nádherné aleje nevysokých borovic. A okolí hřiště zarůstá pěknými dřevěnými domky, už je jich několik skupin. Ještě dlouhý pětipar, kde se sešly všechny možné překážky, přesnost hraje největší roli... opravdu jen pár jamek je lehkých. Považuju céčko (Vardon) za herně, obtížnostně i krajinově zcela rovnocenné s ostatními dvěma devítkami.

Sedli jsme si na terasu k pozdnímu obědu a těšili se z pohledu na Tatry, ale hlavně z pohledu do talířů, které kolem nás číšníci nosili. Všechno vypadalo perfektně. Paní Sylvia nám doporučila kuriatkovú polievku. Objednali jsme kuřecí, ale byli jsme upozorněni, že asi chceme kuriatkovú – s kuřátky čili liškami! Její servírování byl obřad, jeden číšník přinesl talíř, na něm uprostřed menší ostrov - tlustou placku a na ní lišky – kuriatka, druhý číšník oblil ostrůvek ze všech stran silnou polévkou...

No a že na Slovensko nejezdím tak často, dal jsem si jako druhý chod halušky. Nejsou halušky jako halušky, tyto byly!!! Fotka řekne nejvíc...

Text: Ivo Doušek, foto: autor a archiv resortu